Kdo Si Objednal Letošního Bubáka?

Slide má číslo šest a tu tupou typografii všech firemních prezentací, jaké kdy kdo promítl na stěnu zasedačky. Patří k 49stránkové studii, kterou v červenci 2025 vypracovala marketingová a průzkumná skupina Stagwell, v jejímž čele stojí bývalý Clintonův stratég Mark Penn, pro klienta, jehož jméno na titulní stranu nenapsali. Novináři, kteří se ke studii dostali, klienta identifikovali jako izraelské ministerstvo zahraničních věcí. Firma vyzpovídala 8 050 lidí ve Spojených státech, Británii, Německu, Francii a Španělsku, uspořádala patnáct fokusních skupin a na tisících dalších otestovala krátká videa, to všechno proto, aby zjistila, která sdělení spraví pověst jedné vlády na Západě. Slide šest uvádí jedno z poučení plochou prózou oboru: „představa radikálního džihádismu byla univerzálně účinná a u konzervativního publika bylo účinné spojovat radikální džihádismus s touhou ovládnout jiná náboženství“. Na téže stránce stojí, že výzkum teď může utvářet kampaně mimo jiné na téma „jak se zaměřit na mladší lidi přímočařeji“. Ve všech testovaných zemích souhlasilo 73 až 81 procent respondentů, že radikální islám ohrožuje jejich národ, a po celé sérii sdělení se podle prezentace podpora klienta posunula v průměru o víc než dvacet bodů.

Dokument unikl v září 2025 a psaly o něm Drop Site News, jeden izraelský a jeden švédský ekonomický web a novinový sloupek Arwy Mahdawiové; oborový tisk se věnoval izraelské zakázce firmy. V New York Times, Washington Post, Associated Press ani u Reuters nenacházím žádný článek o jeho hlavním zjištění. Jedna vláda zaplatila západní průzkumné firmě, aby zemi po zemi změřila, kolik strachu z radikálního islámu nosí v sobě publikum, o které jí jde, a jak daleko ho posune baterie sdělení, mezi nimi právě tenhle strach, a hlavní deníky se o tom, pokud vím, ani nezmínily.

Prezentace pečlivě mluvila o radikálním islámu a džihádismu a to rozlišení si zaslouží zachovat, už jen proto, že tak málo z těch, kdo později brnkali na stejnou strunu, se obtěžovalo ho zachovat. Sdělení, které v testech obstojí, se po vypuštění šíří samo, přebírají ho lidé, kteří žádnou prezentaci nikdy neviděli, a shazuje svá upřesňující přídavná jména tak, jako fáma shazuje své zdroje. V říjnu 2026 už přívlastek většinou odpadl a v titulcích zbylo podstatné jméno. Tvůj strach z cizince někdo změřil dřív, než ti ho prodali zpátky, a ti, kdo ho měřili, věděli na procentní bod přesně, kolik má cenu.

Plánovaná nenávist pro tyhle volby

Tutéž lekci se zcela nezávisle učili v Texasu. V lednu se Politico zeptalo republikánského konzultanta Vinnyho Minchilla, proč tolik kandidátů v tamních primárkách vede kampaň proti islámskému právu, a on odpověděl s upřímností, která bývá vyhrazená místnosti, kde se čtou průzkumy. „Muslimská komunita je bubák pro tenhle cyklus,“ řekl a hned dodal metodiku: „Tohle jsme v průzkumech obrátili ze všech stran a u texaských republikánských voličů v primárkách to funguje.“ V dubnu už CNN říkal, že to téma je „čisté zlato“. Téměř 95 procent republikánských voličů v primárkách odpovědělo ano, když se jich stranický hlasovací lístek zeptal, jestli má Texas zakázat šaríu, právní systém, který nikdo nenavrhoval zavést.

Hlavní stratég guvernéra Abbotta vysvětlil deníku New York Times, v čem je to kouzlo, sedmi slovy: „Funguje to tak, jako dřív fungovala hranice.“ Na hranici se uklidnilo a strana, která deset let jela na strachu z muže, jenž přechází řeku, potřebovala nového muže, a našla ho v mešitě. Times napsaly, že na předvolebních letácích se začala objevovat tvář jednoho z vedoucích představitelů islámské rady v severním Texasu a že žádné z vyšetřování plánované muslimské výstavby severovýchodně od Dallasu, projektu, kolem něhož se celá panika točila, neodhalilo žádné pochybení. Tvář šla na letáky, zjištění zůstala v novinách.

Minchillo dal ještě jednu odpověď, v září rozhlasu NPR, a je to nejotevřenější přiznání metody, jaké letos kdo v americké politice učinil. Na otázku, proč je to téma tak užitečné, řekl: „když můžeme mít problém, o kterém se dá mluvit a který není ekonomika a inflace, s nadšením ho dáme do sady sdělení“. Nepřítel je náhražka za účet za nákup. Volič, který se bojí sousedova náboženství, je volič, který se přestal ptát, proč se mu zdvojnásobil nájem, a konzultant, který tu výměnu zařídí, dostane zaplaceno, je s ní spokojený a klidně to řekne do celostátního rozhlasu, protože správně spočítal, že ty poslouchat nebudeš.

Nejsilnější droga v lékárničce

Moje redakce, Wire, strávila první tři týdny října tím, že každé dvě hodiny pročítala zhruba 6 000 titulků z asi čtyř set zpravodajských kanálů všech názorových proudů a odkládala stranou ty, které tlačily nejvíc: titulky, které ti řeknou, co máš cítit, dřív než ti řeknou, co se stalo. K dnešnímu ránu měla hromada 1 619 exemplářů. Nejčastějším nástrojem byl obyčejný strach, ve 218 z nich. Druhým bylo slovo-rozsudek, nálepka, která odsoudí dřív, než zazní jediný fakt, ve 204. Slova nenávisti byla vzácnější a žhavější a nesla nejvyšší náboj ze všech prostředků, které jsme měřili, osm a půl na desetibodové škále. Fox News dodala 198 exemplářů, CNN 187 při nižší průměrné teplotě; nejžhavější ze všech byly Gateway Pundit a Blaze. Slovo k metodě, když už tě tenhle esej žádá, abys nevěřil nikomu, kdo ji skrývá: Wire svůj hon záměrně naklání ke stranickým a státním médiím, kde se tlačí nejhlasitěji, takže tahle čísla zachycují nejhlasitější část tisku, a tak je i čti.

Pak jsme spočítali, koho obsadili do role. Ze všech 1 619 titulků byli terčem tlaku muslimové nebo migranti ve 274, zhruba v každém šestém. Mezi 164 titulky, které dostaly devítku nebo desítku, tedy těmi nejmanipulativnějšími na naší hromadě za tenhle měsíc, vzrostlo to číslo na 87, tedy víc než polovinu. Čím silnější tlak, tím pravděpodobnější je, že člověk na jeho konci je muslim nebo migrant. Když redaktor sáhne po nejsilnější droze v lékárničce, na etiketě lahvičky stojí: muslim nebo migrant.

Padouch podle kalendáře

Když se devatenáctého října v Texasu otevřelo předčasné hlasování, začaly rodiny po celém státě nacházet ve schránkách brožury adresované jejich dětem. Brožura se nazývala Texaský průvodce pomocí pro trans a LGBTQ+ studenty a vysvětlovala nezletilým jejich zákonná práva, právní úpravu emancipace a kde najít podporu mimo rodinu. Odesílatele, subjekt, který si říká Texas Transgender Student Union LLC, zaregistrovali ve Wyomingu druhého září přes agenta, který zakládá firmy hromadně, a jeho zpáteční adresa neexistuje. Aktivistická skupina, jejíž vizuál si vypůjčil, tvrdí, že nic neposílala. Nikdo neví, kdo rozesílku zaplatil. Jedna matka ze severního Texasu vyčetla její účel takhle: „Používají moje děti k tomu, aby mě vztekem dohnali k urnám.“

Sítě Moci, kapitola o sítích v Černé Knize Moci, má větu přesně pro takový stav důkazů: „Nikdo nic nedokáže. Každý to cítí.“ Co cítí každý a co dokážou doložit záznamy o reklamě, je tohle: trans dítě se přivolává každý volební podzim s pravidelností tažného ptáka. V pěti týdnech do 24. října 2024 utratil Trumpův tým přes 29 milionů dolarů za televizní reklamy o transgender operacích a 5 milionů dolarů za reklamy o ekonomice. V jednom dvoutýdenním úseku toho října šlo přes 41 procent peněz, které utratila kampaň a její spojenci, na reklamy proti trans lidem. Téhož podzimu, když se Gallup ptal voličů, jak moc jim záleží na každém z 22 témat, skončila práva trans lidí na posledním místě: za mimořádně důležitá je označilo 18 procent, ekonomiku 52 procent. O rok později, v boji o guvernéra Virginie, věnovala republikánská strana 57 procent placené mediální kampaně trans tématům a 1 procento kriminalitě a imigraci dohromady, a to ve státě, kde to téma jako hlavní starost uvedla 3 procenta voličů. Peníze a starosti tečou opačnými směry, a to je podpis vyrobené poptávky.

Letos se investice vrátila brzy. Do konce září utratili republikánští inzerenti přes 60 milionů dolarů za víc než 190 televizních spotů zmiňujících politiku vůči trans lidem, a to v cyklu, v němž podle průzkumu CNN voliči hodnotili tohle téma níž než každé z deseti dalších, na která se ptal. Druhý součet, pořízený jinak, ukazuje stejným směrem. Mezi prvním srpnem a dvanáctým říjnem se podle FactCheck.org, který prohledal data o sledování reklam, utratilo přes 100 milionů dolarů za víc než 200 spotů se slovy „změna pohlaví“, z toho přes 77 milionů v senátních volbách, a několik těch spotů zkreslovalo, co napadení demokraté skutečně dělali. V Texasu skončil spot proti demokratickému kandidátovi do Senátu větou „stojí za they/them, ne za tebou“, frází, kterou kampaň v roce 2024 už vyzkoušela na divácích amerického fotbalu, a PolitiFact ohodnotil jeho hlavní tvrzení jako nepravdivé. Hodnocení se objevilo jednou; spot běžel, dokud stačily peníze.

Kapitola knihy o padouších vysvětluje, proč se ta zbraň volí, i když mine, jako ve Virginii, kde kandidát, který do ní nalil nejvíc, prohrál zhruba o patnáct bodů. Obvinění z groomingu je podle ní „dokonale navržené. Jak dokážeš, že NEJSI pedofil? Popírání zní provinile. Mlčení zní provinile. Terč je jazykově v matu dřív, než hra začne.“ A bez obalu říká i to, co to stojí: „Výroba padouchů má své mrtvé.“ Podle nejlepšího odhadu žije ve Spojených státech zhruba 2,1 milionu trans dospělých a asi 724 000 trans teenagerů a každý volební rok slouží jako páka na úzkosti víc než sta milionů voličů, z nichž většina, podle Pew, žádného osobně nezná. Sleduj obrazovky čtvrtého listopadu, ráno po volbách, a podívej se, jak dlouho to téma vydrží ve vysílání, když už svou práci odvedlo.

Francie dostala novou nálepku za patnáct dní

Letošní podzimní nepokoje ve Francii začaly, jak to tam často bývá, na lyceu. Dvacátého prvního září odešli studenti jedné střední školy v Créteil u Paříže z výuky kvůli podmínkám, které jeden studentský list později shrnul jako „des professeurs absents qu’on ne remplace pas, des classes à quarante, des locaux insalubres“: chybějící učitelé, za které nikdo nezaskočí, třídy po čtyřiceti, zdravotně závadné budovy. Hnutí se rozšířilo po školách a sedmnáctého října se k němu přidaly odbory a to, co zbylo ze žlutých vest, na celostátní den proti la vie chère, drahotě. Pochodovalo na 550 000 lidí. Hořela auta, obchody byly vyrabované a za víkend zatkli zhruba 2 400 lidí. Francouzská vláda, která má všechny důvody vědět, kdo byl v jejích ulicích, to svalila na ultralevici.

Šestého října, kdy byl protest ještě hnutím škol, napsal americký prezident: „Jde o to, že islám chce ovládnout kdysi skvělou Zemi.“ Devatenáctého, když odcházel z Bílého domu na mítink v Kansasu, řekl novinářům, že „Paříž bude velmi brzy muslimským městem, a tak to domluvené nebylo“. Den nato Benjamin Netanjahu, uprostřed vlastní volební kampaně, prohlásil v izraelské televizi, že Francie „kapitulovala před invazí radikálního islámu“, a připomněl, jak po masakrech z října 2023 varoval Macrona: „A když je nezlikvidujeme tady, budete je mít v Paříži. A přesně to se teď děje.“ AFP poznamenala, že žádné důkazy nepředložil a že protestující byli širokým průřezem celé země.

Zbytek obstaraly titulky. „Uprostřed muslimských nepokojů“, psal Daily Wire. „Islamomarxističtí výtržníci“, psal Gateway Pundit. „Muslimští výtržníci a radikální levičáci se spojují, aby strhli Západ“, psal jeden křesťanský zpravodajský web. Texaský kongresman, který spoluzaložil cosi jménem Sharia-Free America Caucus, řekl Fox News, že francouzská muslimská populace dosáhla „bodu zlomu“. Mezitím jiný autor Foxu svaloval vinu na komunisty a odbory a média, která se nedokázala rozhodnout, jestli jsou výtržníci muslimové, nebo marxisté, ten problém vyřešila tak, že je prohlásila za obojí. Dokonce i New York Post v tomtéž článku, který nesl prezidentovo proroctví o Paříži, připustil, že „záběry ukazovaly rabující a výtržníky z různých rasových a etnických skupin“.

Stávku školáků, kteří chtěli učitele, předělali za patnáct dní ve svatou válku a na požadavcích studentů se za těch patnáct dní nezměnilo nic kromě popisku. Takhle rychle dnes ten stroj jede a stojí za to si to změřit sám, s hodinkami v ruce, až příště začne hořet nějaká cizí ulice.

Odříznutí se teď provádí na milionech

Kapitola 14 knihy, Sítě Moci, popisuje, jak síť odstraní člověka, kterého se chce zbavit. Návod je psaný pro odstranění jednoho člověka ze sítě, soupeře ve firmě nebo pobočníka v paláci, a je stručný. Máš ho „démonizovat nebo zdiskreditovat, aby se od něj ostatní distancovali“. Máš mu „odříznout přístup ke komunikaci a zdrojům“. Máš „šířit strach ze spojení s ním, aby i jeho přátelé váhali ho bránit, protože se bojí, že se ušpiní“. Kapitola s klidem někoho, kdo to viděl na vlastní oči, dodává, že proto dostanou varování nebo zmizí i lidé kolem terče: ten postup „vytvoří terči sociální smrt“.

Přečti si ty tři kroky znovu a místo člověka dosaď celou populaci. Démonizace je titulek, opakovaný tak dlouho, až zní jako počasí. Odříznutí přístupu je požadované moratorium na nové mešity a nařízení texaského guvernéra, které cejchuje muslimskou organizaci za občanská práva jako teroristickou. Strach ze spojení je z těch tří nejelegantnější a právě kvůli němu tisk tenhle měsíc pořád svařuje nepřátele do slitin: „islamomarxista“, „rudo-zelená aliance“ muslimů a levice. Jedna výzkumná skupina napočítala přes 1 100 příspěvků mířících na americké muslimy od 46 zvolených republikánských politiků za něco málo přes rok. V Michiganu popsal jeden syndikovaný sloupek demokratického kandidáta do Senátu Abdula El-Sayeda, který by byl prvním muslimem v té komoře, jako „loutku Muslimského bratrstva“ a prezident Spojených států o něm řekl, že je to „chlap od Muslimského bratrstva, na sto procent“. Jeho odpověď „Nemám žádné vazby“ je přesně ten druh věty, který obvinění nikdy nedohoní.

Složený nepřítel je past na přihlížející. Zastaň se muslima a jsi marxista; zastaň se marxisty a ukrýváš muslima. Obyčejný slušný člověk, který by kterémukoli z nich půjčil žebřík, usoudí, že nejbezpečnější je neříkat vůbec nic, a sociální smrt probíhá podle plánu a podává ji mlčení sousedů.

Táž kapitola odmítá útěchu spiknutí. Když popisuje místnost dárců, kteří si u dezertu slíbili válečnou pokladnu dost velkou na to, aby ohnula volby v polovině volebního období, říká, že lidé „to chtějí mystifikovat jako hluboký stát, jenže žádní magičtí ‚oni‘ nebyli, jen křesla“. Ta věta by měla být vytištěná na vnitřní straně každé obálky s hlasovacím lístkem. Tvého nepřítele vybrali v tisících křesel, v každém sedí někdo, komu rostou příjmy, moc nebo publikum, když se bojíš, a pobídky je koordinují spolehlivěji než jakýkoli telefonát. Spiknutí aspoň vyžaduje schopné lidi, kteří udrží tajemství; trh vyžaduje jen produkt, který se prodává, a strach z cizince se ještě nikdy, ani jednou, nepřestal prodávat.

Co dělá strach s mozkem, který volí

Tvoje tělo odpoví na titulek dřív, než ho dočteš. Joseph LeDoux strávil celou kariéru sledováním rychlé cesty z thalamu do amygdaly, která nese signál ohrožení úplně mimo myslící kůru, a s kolegy zjistil, že neurony amygdaly mění reakci na obávaný zvuk za méně než patnáct milisekund. Zbytek tebe dorazí později, a dorazí oslabený. Svědci, kteří uvidí zbraň, na ní ulpí pohledem a ostatní detaily scény si pamatují hůř. Neurovědkyně z Yale Amy Arnstenová ukázala, že „i docela mírný akutní nekontrolovatelný stres může způsobit rychlou a dramatickou ztrátu prefrontálních kognitivních schopností“, jinými slovy, schopnosti, které bys potřeboval, abys titulek prokoukl, odcházejí z místnosti jako první. Kniha to zjištění zhušťuje do dvou vět: „Přesvědčení: zhodnotíš fakta, dojdeš k závěrům a pak cítíš emoce. Realita: cítíš emoce, vytvoříš si závěry a pak si vyzobeš fakta.“

Přesné zjištění znepokojuje víc než hrubá představa, že strach udělá z každého autoritáře. Stanley Feldman a Karen Stennerová shrnuli svá data takto: „žádný důkaz přímého účinku společenské hrozby, ale významný důkaz interakce“ s už existující povahou člověka. Hrozba probudí autoritáře, který v člověku už spal, a ostatní nechá víceméně takové, jací byli. Připomeň lidem jejich vlastní smrt a spáč se zavrtí. V jednom experimentu získal charismatický kandidát ve fiktivních volbách 4 hlasy z 95 v kontrolní skupině a 31 poté, co účastníky požádali, aby přemýšleli o umírání, tedy skoro osminásobek; v jiném připomínky smrtelnosti nebo útoků z 11. září zvýšily podporu prezidenta Bushe a snížily podporu jeho soupeře. Přidává se chemie sounáležitosti. Muži, kterým podali oxytocin, hormon prodávaný veřejnosti jako molekula lásky, víc důvěřovali vlastní skupině a byli obranně agresivnější vůči skupině soupeřící. Hlavní autor výzkumu později napsal, že takové výsledky „zpochybňují pohled na oxytocin jako na nevybíravou ‚drogu lásky‘ nebo ‚chemii mazlení‘“. Kniha to říká stručněji: „Když tu hrozbu sdílíš s ostatními, uvolní se oxytocin a sváže vás společným nepřátelstvím.“

Poslední krok odečte člověka. Když Lasana Harris a Susan Fiskeová skenovali mozky lidí, kteří se dívali na fotografie různých sociálních skupin, mediální prefrontální kůra, oblast, kterou používáme k přemýšlení o myslích druhých, se zapojila u všech skupin kromě těch nejopovrhovanějších, u nichž se místo ní rozsvítily oblasti znechucení. Během primárek v roce 2016 zjistili Nour Kteily a Emile Bruneau, že „Američané nepokrytě dehumanizují mexické imigranty a muslimy“, že dehumanizace předpovídala podporu nejagresivnějších politik, jaké byly ve hře, a že muslimové a Latinoameričané, kteří ji na sobě cítili, na oplátku zatrpkli a znepřátelili se, čímž dodali další várce titulků jejich důkazy. Strach se snáz přichytí na tváře jiné rasy a reflex znechucení, který vznikl, abychom se vyhýbali nemocem, podle všeho předpovídá odpor k imigraci, a to skrze intuice, které působí pod prahem vědomí. Ta mašinerie je starší než jakákoli kampaň a kampaň si ji jen pronajímá.

Ve 2,7 milionu příspěvků zpravodajských médií a členů Kongresu zvýšilo každé slovo o politické druhé straně šanci, že příspěvek někdo nasdílí, o 67 procent. Lidé jsou ochotnější sdílet nepravdy, které vyvolávají pobouření, aniž by je předtím četli. Opakování dělá nepravdivé tvrzení pravdivějším na pocit, i když lidé vědí, jak to je. Hněv, víc než úzkost nebo nadšení, je to, co lidi žene k účasti na politice. A jednou naučený strach je pohřbený zaživa: mozek si vytvoří novou vzpomínku, která tu starou potlačí, a ta stará se vrátí v novém prostředí, a proto je možné stejného padoucha po jedněch volbách poslat do výslužby a k dalším ho zase vzkřísit.

Tvoje zapomínání prozkoumali stejně pečlivě jako tvůj strach. Pokusy s upravenými zpravodajskými relacemi ukázaly už před desítkami let, že televize mění, které problémy diváci považují za důležité, a jakou váhu ty problémy mají v jejich hodnocení prezidenta. Čehokoli se tě naposledy přiměli bát, obvykle se to stane měřítkem, kterým se poměřuje každý kandidát, a všechno ostatní, co jsi věděl před měsícem, účet za nákup, Epsteinovy spisy i žena zastřelená ve vlastním autě v Minneapolisu, sklouzne po stupnici dolů. Pocity vůči vlastní straně se mezi lety 1980 a 2012 skoro nepohnuly, zatímco průměrné hodnocení protistrany kleslo ze 45 na 30 na stupnici do 100. Stále větší část Američanů dnes hlasuje proti někomu, a toho někoho za ně vybral někdo jiný.

Spisy, které nikdo nehledá

V listopadu 2025 odhlasovala Sněmovna reprezentantů poměrem 427 : 1, že ministerstvo spravedlnosti musí zveřejnit spisy o Jeffreym Epsteinovi, a prezident zákon podepsal hned druhý den. Lhůta, kterou zákon stanovil, 19. prosinec, uplynula a do konce ledna ministerstvo zveřejnilo zhruba 1 procento dokumentů. Třicátého ledna vydalo asi tři a půl milionu stran, na mnoha z nich se začerněnými jmény. Federální soudce ve Washingtonu od té doby celé měsíce nařizuje část začernění odstranit a v srpnu vládě vzkázal, že pohrdání soudem je „slib“ a že „veřejnost má právo vědět, co se to v tomhle případu sakra děje“. Ministerstvo spravedlnosti už vede někdo jiný než ten, kdo zveřejnění řídil. Republikánský kongresman, který hlasování vynutil, Thomas Massie, v květnu prohrál primárky poté, co proti němu padlo přes 15 milionů dolarů peněz zvenčí.

Pozornost veřejnosti se dá odečíst z grafu. V týdnu po lednovém zveřejnění vystoupalo vyhledávání jména Epstein v USA na nejvyšší bod za šestnáct měsíců, které graf pokrývá: stovku na relativní stupnici Googlu. O čtyři týdny později byly Spojené státy ve válce s Íránem. Začátkem března kleslo vyhledávání na 22, v dubnu na 9 a každý jednotlivý týden od začátku srpna ukazuje 3. Načasování války nechám na jiných. Její vliv na tvou pozornost je v grafu a pozornost je přesně ten jediný zdroj, který by tě každý, kdo má v těch spisech co skrývat, nejraději nechal utratit jinde.

Z příběhu se stala munice. Kandidáti a vnější skupiny, přičemž za téměř devíti spoty z deseti stojí demokraté, letos odvysílali přes 160 reklam o Epsteinovi za víc než 35 milionů dolarů, z čehož je vidět, že skandál přežívá hlavně jako třicetivteřinový spot, kterým jeden kmen pálí po druhém, zatímco samotné dokumenty a jména za černými pruhy skoro nikdo nečte. Kapitola 17 knihy, Pastýř Slepých, uvádí řízení téhle mezery jako sedmý zákon masové manipulace: „Dalším trikem je načasovat odhalení. Někdy můžeš pravdu dokonce pustit ven, ale až když je pozdě.“ Pravdu pustili ven v lednu a do měsíce dostala země k dívání něco děsivějšího.

Jak temné to už je

Kniha vyslovila předpověď na letošní rok, v seznamu, který sleduje slova pro migranty od „imigrantů bez dokladů“ v roce 2015 přes „zvířata“ a „vetřelce“ až po „havěť“. Její položka pro rok 2026 zní: „Mám se odvážit předpovědět armádu maskovaných ‚vlasteneckých‘ rekrutů se zbraněmi a s vládním svolením k lovu pro sport?“ Byla psaná jako provokace. Porovnej ji se skutečností a rozhodni sám, jak moc přestřelila.

V září 2025 povolil Nejvyšší soud imigračním agentům v Los Angeles obnovit namátkové zastavování lidí na základě čtyř faktorů dohromady: zjevné rasy nebo etnicity, toho, že člověk mluví španělsky nebo anglicky s přízvukem, místa a druhu práce, kterou zřejmě dělá. Soudce Kavanaugh v souhlasném stanovisku napsal, že zjevná etnicita sama zastavení ospravedlnit nemůže, ale může být „‚relevantním faktorem‘“. Soudkyně Sotomayorová v odlišném stanovisku popsala zemi, kterou většina právě povolila: „Neměli bychom muset žít v zemi, kde vláda může zadržet kohokoli, kdo vypadá jako Latinoameričan, mluví španělsky a zdá se, že dělá špatně placenou práci.“ Bílý dům už předtím dal úřadům číslo, které měly plnit: 3 000 zatčení denně. Do tohoto měsíce zdokumentovala ProPublica 506 amerických občanů zadržených imigračními agenty, víc než 100 z nich poté, co agenti zpochybnili jejich občanství, „téměř všichni“ z nich lidé jiné než bílé barvy pleti, a nejméně 70 z těch 506 byly děti nebo dospívající. Ministryně pro vnitřní bezpečnost přitom předchozí podzim zemi ujišťovala, že „žádný americký občan nebyl zatčen ani zadržen“. V lednu zastřelili federální agenti v Minneapolisu dva americké občany, ženu v jejím autě a zdravotníka z jednotky intenzivní péče, během akce, kterou ministerstvo označilo za největší imigrační operaci, jakou kdy provedlo. Úmrtí v imigrační vazbě dosáhla rekordu ještě dřív, než uběhlo sedm měsíců fiskálního roku. Z předpovědi knihy čeká na své důkazy už jen slovo sport.

Obyčejného občana pozvali, aby pomohl. Vláda rozšířila linku pro oznámení. Když si komik v Nashvillu jako experiment zřídil falešnou, přišla na ni podle Washington Post skoro stovka podání od lidí, kteří udávali sousedy, bývalé milence, řidiče Uberu a cizí lidi v supermarketu. Jedno poslal učitel ze školky, který si ve školních záznamech dohledal rodiče jednoho z dětí. „Za to, že mají šestiletého, nemůžu,“ napsal. „To je jejich problém.“ Tohle je strach z asociace v konečné podobě: z mlčícího souseda se stává dobrovolník.

Násilí míří víc než jedním směrem. V červnu 2025 zavraždili ve vlastním domě zákonodárkyni státu Minnesota a jejího manžela; v září toho roku zastřelili Charlieho Kirka na univerzitním pódiu; odstřelovač pálil na imigrační úřad v Dallasu, nechal po sobě vzkaz, že doufá nahnat agentům „skutečný teror“, a místo nich zabil dva zadržené; v dubnu zahájil střelec palbu na večeři korespondentů Bílého domu. Výzkumníci z Marylandské univerzity napočítali v prvních osmi měsících roku 2025 oproti předchozímu roku nárůst terorismu a cíleného násilí o 34,5 procenta, přestože podle FBI počet nahlášených trestných činů z nenávisti klesl zhruba o 7 procent. Letos na podzim uslyšíš slovo „lynčování“, v souvislosti s černými muži a ženami nalezenými oběšenými ve městech od Mississippi po Michigan. Úřady téměř každé z těch úmrtí uzavřely jako sebevraždu, rodiny mnohé z těch závěrů zpochybňují a jedno byla vražda zinscenovaná tak, aby vypadala jako oběšení; v žádném případě nepadlo obvinění z trestného činu z nenávisti. Říkám to přesně, protože přesnost je celá ta obrana, kterou tenhle esej doporučuje. Věc, která nafukuje své důkazy, dává nepřátelům do ruky jediný argument, který potřebují.

Hlavní cenou jsou mladí

Loajalita koupená v šestnácti se úročí šedesát let a každý kupec strachu v západním světě si to spočítal. Snímek šest z prezentace Stagwellu, vzpomeň si, nabízel svůj výzkum pro kampaně o tom, „jak přímočařeji cílit na mladší lidi“.

Ten tah je skutečný a dá se změřit. V roce 2024 volili američtí muži pod třicet Trumpa v poměru 56 ku 42 procentům. V německých volbách v únoru 2025 volila AfD čtvrtina mužů do pětadvaceti. Turning Point USA uvádí, že jeho středoškolské pobočky v roce po zabití zakladatele narostly o 180 procent. Uniklý chat předáků Mladých republikánů, který zveřejnil Politico, obsahoval věty „Miluju Hitlera“ a „Každý, kdo hlasuje ne, půjde do plynové komory“, a viceprezident na to řekl, že děti dělají hlouposti. Když výzkumníci v Dublinu vytvořili falešné účty, které se vydávaly za šestnáctileté a osmnáctileté kluky, každý z nich dostal toxický obsah do třiadvaceti minut a na konci experimentu bylo víc než tři čtvrtiny toho, co platformy doporučovaly, problematické nebo toxické, většinou z manosféry.

A přece mladí pochodují několika směry najednou, a to je na těch datech to nejzajímavější. Mladí američtí muži se od té doby v průzkumech stočili zpátky k demokratům o dvouciferný rozdíl, s jednou tvrdohlavou výjimkou: muži od osmnácti do dvaadvaceti se k nim nepohnuli vůbec. V Británii má Reform v průzkumech 9 až 12 procent mezi lidmi pod třicet a vedou u nich zelení. V Německu dali lidé do pětadvaceti jako celek zhruba pětinu hlasů krajní pravici a čtvrtinu straně Levice. V Americe se dnes 57 procent republikánů do padesáti dívá na Izrael nepříznivě, z čehož plyne, že publikum, které si vyhlédli průzkumníci ministerstva, získané není. Mladé táhne k tomu extrému, který se k jejich telefonu dostane první, a extrémy se mezi sebou začaly soudit o to, komu připadne péče.

Kevinovi z kapitoly knihy Kognitivní Kaskády je čtyřiadvacet a je osamělý a algoritmus ho provede od „jen se ptám“ k jedinému padouchovi, k hádkám s rodinou, které za ním spálí mosty domů, až k merchandisingu. „Figura dává Kevinovi dokonalou psychologickou páku: mocného, jednoduchého padoucha.“ Potom přijde úleva, a to je ta droga: „Chaotický, matoucí svět se náhle zaostřil do ostrého morálního obrazu.“ Tvůj syn je Kevin, nebo je jím tvůj synovec, a lidé, kteří o něj soupeří, mají víc peněz než jeho rodiče a jeho osamělost prostudovali důkladněji než kdokoli, kdo ho má rád, protože si ten výzkum zaplatili.

Učebnice dějin se přepisují už teď

Pohodlná víra tvrdí, že dějiny se přepisují po pádu režimu a přepisují je vítězové. Přepisují se, zatímco režim vládne, přepisují je ti, kdo ho spravují, a dělá se to šroubovákem, jedna cedule po druhé.

V březnu 2025 odmítl exekutivní příkaz s názvem „Obnovení pravdy a zdravého rozumu v amerických dějinách“ jakékoli líčení národa jako „ze své podstaty rasistického, sexistického, utlačovatelského nebo jinak nenapravitelně vadného“ a uložil ministerstvu vnitra přezkoumat památníky a informační tabule v celé zemi. To léto zahájil Bílý dům přezkum osmi muzeí Smithsonova institutu, aby „odstranil rozdělující nebo stranické narativy“, a letos v červenci zveřejnil 162stránkovou zprávu, která obviňuje Národní muzeum amerických dějin z „extrémního politického aktivismu“. Letos v září rezignoval tajemník Smithsonova institutu, první historik, který kdy ten post zastával. Cedule v národních parcích začaly vyzývat návštěvníky, aby hlásili obsah, který je „negativní vůči minulým či žijícím Američanům“. Zaměstnanci Fort Pulaski v Georgii dostali příkaz sundat fotografii zjizvených zad bývalého otroka z roku 1863, jeden z nejslavnějších snímků amerických dějin. Tabulka, kterou letos v červnu vydali na soudní příkaz, uvádí 51 předmětů odstraněných z 24 míst v parcích, z nichž nejméně 13 je zničených nebo ztracených; u Památníku Franklina Delana Roosevelta nahradili ceduli o diskriminační politice jeho vlády cedulí o jeho invalidním vozíku. Panely ve Filadelfii, které v Prezidentském domě připomínají devět lidí zotročených Georgem Washingtonem, sundali v lednu. Webová stránka Národního památníku Stonewall potichu změnila „LGBTQ+“ na „LGB“. Pentagon smazal stránky na počest Jackieho Robinsona a navažských radistů-šifrantů při čistce tak mechanické, že jeho vyhledávání podle klíčových slov označilo i fotografie bombardéru Enola Gay, a obnovil je až po vlně pobouření. Oklahoma zapsala do středoškolských osnov požadavek, aby studenti „identifikovali nesrovnalosti ve výsledcích voleb 2020“, dokud osnovy kvůli formální chybě nezrušil nejvyšší soud státu. Každé jednotlivé odstranění bylo dost malé na to, aby prošlo jako úklid, a dohromady dávají nové vydání země.

Británie to dělá zdvořileji, jak už Britové dělají všechno. Vládní revize školních osnov, zveřejněná loni v listopadu, shledala, že dějepis „celkově funguje dobře“, a když v jejím úplném znění hledáš slova impérium, koloniální, otroctví a rasismus, nenajdeš ani jedno. Reform UK, která dnes vládne v radách po celé Anglii, slíbila v manifestu, že každá hodina o britském imperialismu nebo otroctví „musí být spárována“ s mimoevropským příkladem, a její tehdejší předseda Zia Yusuf zemi sdělil, že „celkově britské impérium světu přineslo mnohem víc dobrého než špatného“. V St Helens tento měsíc oznámil šéf rady za Reform, že obvod „nebude slavit Měsíc černošské historie“, a na otázku po Dni památky obětí holocaustu odpověděl „To se ještě uvidí“, než potvrdil, že si ho obvod připomínat dál bude. Manifest strany ve Walesu sliboval „ukončit politickou indoktrinaci v oblasti kulturního dědictví“. A téměř každý dospělý imigrant, který se stává britským občanem, musí dál skládat test postavený na oficiální příručce, jejíž dějepisnou kapitolu víc než 175 historiků označilo za „zásadně zavádějící a místy prokazatelně nepravdivou“. Pokud jsem zjistil, je to jediný dějepisný text, který britská vláda nejeví sebemenší chuť opravit.

Metoda je všude, kde se objeví, stejná. Indická národní rada pro učebnice vyškrtla kapitolu o mughalských dvorech. Rusko přidalo do jednotné učebnice dějepisu oddíl o „speciální vojenské operaci“ a letos vydalo dějiny okupovaného Donbasu pro děti, které tam žijí. Nové hongkongské učebnice studenty poučují, že město nikdy nebylo britskou kolonií. Kniha ten vzorec pojmenovává jednou větou: „Ve školách se děti učí dějiny svého národa z učebnic, které napsali vítězové.“ Její verdikt nad výsledkem má pět slov: „Dostali vysvědčení. A teď volí.“

Po obvyklém srovnání s třicátými lety sahat nebudu. Mířilo se jím na tolik protivníků a tolik let, že dnes funguje jako sedativum: čtenář ho uslyší, usoudí, že autor je hysterický, a zase usne. Přítomnost žádný vypůjčený kostým nepotřebuje. Tvoje vnoučata budou tohle desetiletí probírat ve škole, pokud to ještě bude někdo smět učit, a položí otázku, kterou každá generace klade té předchozí: jak se tohle mohlo stát všem před očima? Poctivá odpověď bude, že se to stalo všem před očima, protože skoro všichni se dívali na cizince.

Klec se staví, zatímco se díváš na cizince

Instituce, které známkují světové demokracie, zveřejnily letošní vysvědčení a Spojené státy budou opakovat ročník. Švédský institut Varieties of Democracy, který hodnotí 179 zemí na stejné stupnici, v březnu oznámil, že Spojené státy poprvé za víc než padesát let přišly o status liberální demokracie. Index země, v roce 2023 ještě 0,79, klesl do konce roku 2025 na 0,57, za jediný rok o 24 procent, zpátky tam, kde země stála v roce 1965, a ve světovém pořadí spadla z dvacátého na jednapadesáté místo. „Rychlost, s jakou je americká demokracie v současnosti rozebírána, nemá v moderních dějinách obdoby,“ uvádí zpráva a přidává srovnání, které by mělo zahanbit každého, kdo si pořád myslí, že se to přehání: Viktoru Orbánovi v Maďarsku trval pokles takového rozsahu přes čtyři roky, Narendru Módímu v Indii a Recepu Tayyipu Erdoğanovi v Turecku zhruba deset let. Táž zpráva řadí Spojené království mezi nové světové autokratizátory, a to kvůli úbytku svobody projevu a médií. Freedom House snížil americké skóre z 84 na 81. Economist Intelligence Unit zařadila zemi na nejnižší bod od vzniku svého indexu a mezi důvody bylo podle jednoho shrnutí zprávy mimořádné nasazení federálních bezpečnostních složek proti konkrétním etnickým a rasovým skupinám bez důvodného podezření.

Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, autoři standardního díla o tom, jak demokracie umírají, byli přímější. Loni v zimě spolu s Lucanem Wayem dospěli v časopise Foreign Affairs k závěru, že „za Trumpova druhého funkčního období sklouzly Spojené státy do soutěživého autoritářství“, tedy do režimu, v němž se dál volí a hřiště je nakloněné. Levitsky a Way jeho povahu definovali o deset měsíců dřív pěti slovy, která na letošní podzim sedí přesně: „Soutěž je skutečná, ale nespravedlivá.“ Hlas si ponechá každý a žádá se po něm jen, aby ho utratil za dodaný strach, zatímco instituce, které by vítěze držely na uzdě, čistí a obsazují vlastními lidmi.

Veřejnost s tím souhlasí, aniž by si všimla, že souhlasí, a kapitola knihy o masové manipulaci vysvětluje metodu: „Když autorita pomalu přidává teplo, tady seškrtnutá svoboda, tam menšina jako obětní beránek, lidé zůstanou klidně sedět, zahřátí a uchlácholení, dokud mají v každodenním životě pizzu, sport a telenovely.“ Pojmenovává i lhůtu: „Je lepší vzdorovat změně, dokud ještě dokážeš poznat sám sebe.“ Každá generace, která takovým zlomem prošla, věřila, že prožívá spor. Teprve zpětně se ukáže, že spor byl předáním moci, a to už ti, kdo si všimli pozdě, píšou paměti o tom, že to nikdo nemohl tušit.

Titíž badatelé si dopřávají jednu útěchu: zlom „je vratný“. V dubnu voliči v Maďarsku po šestnácti letech Orbána vyhodili, a to při rekordní účasti. Nakloněné hřiště můžou pořád vyhrát lidé, kteří se odmítnou nechat zastrašit tak, aby hráli na jeho špatné polovině. Klec má dveře a těmi dveřmi je hlasovací lístek voliče, který přesně ví, jaký strach mu prodali, a odmítá za něj zaplatit.

Jak si do listopadu udržet vlastní mysl

Volby jsou třetího listopadu. Kniha obsahuje soubor cvičení stavěných právě na takové obléhání a žádné z nich nesahá na tvou stranu ani na tvou církev. Mění jen pořadí, v jakém se věci odehrávají v tvé lebce.

Začni jedinou otázkou, kterou kniha v kapitole Vládci Reality nazývá tvou zbraní: „Co mě to nutí cítit a proč zrovna teď?“ Polož ji každé reklamě, každému letáku a každému titulku odteď až do dne voleb, a když jsi sám, polož ji nahlas. Pak se zeptej konzultantovou otázkou, tou, na kterou ti Vinny Minchillo už odpověděl: jaký problém tenhle strach zastupuje? Jestli je odpovědí nájem, ptej se na nájem každého kandidáta na svém hlasovacím lístku a všímej si, kdo z nich stočí řeč na mešitu.

Proveď audit padouchů z kapitoly Dar Nepřítele na toho, koho tento měsíc nenávidíš nejvíc. „Kdo mě naučil vidět v něm nepřítele? Co mi ten padouch dává? Co bych ztratil, kdybych proti němu přestal bojovat? Dělá mě ten padouch větším, nebo menším? Vyžaduje jeho porážka ničit lidi?“ Pak si kup čas, který kniha nazývá „tvou vůbec největší obranou“. Než komukoli odpovíš na cokoli o politice, nech uplynout celé dvě sekundy, a v den, kdy něco poprvé uvidíš, nic nesdílej. Lidé, kteří prodávají strach, sázejí na rychlost, protože strach, který se jednou vyspí, vypadá u snídaně většinou už směšně. Strav jeden celý den před volbami v mlčení, úplně bez zpráv, tak jako v knize protokol Fénix. Svět tu ráno pořád bude a ty mu půjdeš naproti s prefrontální kůrou, se kterou ses narodil.

Měj jednoho přítele na druhé straně. Kapitola Sítě Moci ti radí udržovat si „aspoň jedno legitimní záchranné lano v soupeřově táboře, i když se cítíš v bezpečí, s někým, kdo ti nic nedluží, a přesto si tě váží“. Celá mašinérie, kterou tenhle esej popisuje, stojí na tom, že nikdy nebudeš večeřet s člověkem, kterého ses naučil bát, a podle mých zkušeností se zhroutí někde u druhého chodu. A když je cílem tvůj soused, buď jeho spojencem. Solomon Asch zjistil, že jediný nesouhlasný hlas v místnosti zlomil kouzlo jednomyslné většiny, která se mýlila, a kniha z toho vyvozuje závěr za tebe: „Jediný spojenec rozbil iluzi jednomyslnosti a osvobodil jednotlivce.“ Krok odříznutí, který stojí na strachu z asociace, funguje jen tehdy, když každý přihlížející mlčí. „Když vidíš, jak někoho manipulují, a mlčíš,“ říká poslední kapitola knihy, „je to volba.“

Připrav se i na roky po listopadu, ať vyhraje kdokoli, tak jako by ses připravoval na tuhou zimu. Znej svá práva a jména sousedů. Vybuduj síť lidí, kteří se znají a věří si přes hranice, kterých ses měl bát. Taková síť je jediná struktura, kterou každý rádoby autokrat jen těžko přetíná. Kapitola Sítě Moci dává pravidlo, jak přežít odříznutí, a v takové sezoně je důležitější než kterékoli jiné: „Nikdy nedovol, aby se jediná síť stala tvým jediným zdrojem moci, a vždycky si drž záchranné lano k jiné mocenské základně.“ A hlavně buď hůř předvídatelný. „Systém běží na předvídatelných lidech,“ říká kniha. „Přestaň být předvídatelný. To je revoluce, která opravdu funguje.“

Kniha uzavírá kapitolu o jazyce, Hadí Jazyk, krátkým katalogem moderních podob hada. „Každá reklama, ze které se ti sbíhají sliny na věci, které tě zabijí. To je had. Každý politik, kvůli kterému ti buší srdce vztekem, zatímco volíš vlastní zkázu. To je had.“ Had má teď agenturu na průzkumy veřejného mínění, prezentaci se slajdy a konzultanta, který celostátnímu rozhlasu klidně řekne, že se těší, až ti dá něco, čeho se můžeš bát a co není cena vajec. Nikdy nebyl rafinovanější a nikdy nebylo snazší ho uvidět, protože jeho metody jsou teď zdokumentované v jeho vlastních slajdech a jeho vlastních slovech.

Tvoje nenávist má klienta. Tvůj hlas zatím prodaný není.